Jak úspěšně spolupracovat s AI

Žádný web by dnes nemohl být kompletní bez návodu, jak napsat CLAUDE.md. Zkusím to ale udělat trochu jinak (i když to také říká každý, vím). Místo klasického copy + paste obsahu se pokusím popsat, jak na to běžně jdu, a na co si dát pozor. Nejužitečnější instrukce, které pro AI mám, nemají nic společného s technickou stránkou ani kódem.

Nejdřív trochu teoretických znalostí, od základů a bez pokročilejších věcí (jako je tvorba vlastních agentů, skills, MCP — o tom až příště).

Jakmile dáš AI agentovi přístup ke svému počítači, a je jedno, o kterého agenta se přesně jedná (Codex, Cursor, Copilot, Gemini, Claude Code…), jsou obvykle dvě hlavní cesty, odkud bere své „trvalé informace“, neboli instrukce:

• Globální — v domovském adresáři aktuálního uživatele, např. ~/.claude/
• Projektová — ve složce s projektem, ve kterém je AI aktuálně otevřená, např. ~/projekty/fakturace/.claude/

Obojí si AI agent obvykle založí sám a uchovává v nich, co uzná za vhodné. Nás především zajímá jeden soubor v obou složkách, který může být nazvaný různě, a jehož obsah se automaticky nalepí před každý ručně napsaný prompt:

nástroj	soubor
kdokoli	AGENTS.md
Claude Code	CLAUDE.md
GitHub Copilot	.github/copilot-instructions.md
Cursor	.cursor/rules/*.mdc (dřív .cursorrules)
Gemini CLI	GEMINI.md

Je nutné mít na paměti, že tento soubor si AI agent z domovského adresáře uživatele načítá vždy a z adresáře projektu pouze, pokud pracuje v daném projektu.

Tohle vymezení zároveň napovídá, jakou oblast instrukcí ve kterém souboru pokrýt.

Globální, v domovském adresáři (~/.claude/CLAUDE.md) — platí pro každé sezení, ať jsem v jakékoli složce nebo projektu. Patří sem jen to, co je pravda pořád. U mě například:

• kdo jsem a jak se mnou mluvit — jazyk, tykání, tón, kreativita („Rád brainstormuju, nahazuj mi často různé nápady a nešetři popisem“)
• podrobnější informace o mém počítači — hardware, PowerShell, WSL2, můj domácí server
• že si má informace automaticky a bez ptaní hledat na webu a nevymýšlet si, „znalosti modelu jsou zastaralé a na většinu dotazů potřebuju aktuální z webu“ (tohle je dobré AI připomenout)
• kam co na disku patří
• co se nikdy nesmí: mazat a přepisovat bez potvrzení, cokoli veřejně postovat, vybrané „nedotknutelné“ složky
• poučení z chyb a jak jim do budoucna předcházet — pravidelné zapisování toho, co má pro příště udělat jinak a lépe, automaticky a bez vyzvání (tohle je důležité)

Projektová, ve složce projektu — všechno ostatní, co se specificky týká daného projektu, na kterém AI pracuje. Cesty, zvyklosti, stavy, rozhodnutí, důvody. Nic z toho nemá co dělat v globálním souboru, protože v ostatních projektech to platit nebude.

Společně s množstvím informací a instrukcí bude soubor nutně bobtnat, proto se v pozdějších fázích používá ideálně jako rozcestník na ostatní soubory v dokumentaci. Stále by měl ale obsahovat obecný popis projektu a nedotknutelná pravidla.

Konkrétní projekt z mého počítače, záměrně netechnický:

Soubor o fotoaparátu

První pořádný fotoaparát po letech focení na iPhone. Do CLAUDE.md v projektu foto jsem napsal instrukce, které nemají s kódem nic společného:

Jsem naprostý začátečník. Neznám žánrovou terminologii ani zkratky.

Vysvětluj pojmy. Když použiješ jakýkoli odborný pojem nebo zkratku, VŽDY ho hned vysvětli jednoduše. Nepředpokládej, že něco znám.

Oprav mě přímo. Když se v něčem pletu, řekni to. Nesnaž se mi dát za pravdu, když ji nemám.

Žádné „záleží na tom“. Když odpověď opravdu závisí na okolnostech, řekni na čem, a dej mi rozhodovací pravidlo, ne jen výčet možností.

Pod tím je seznam mojí výbavy do posledního detailu — tělo, objektiv, ohnisko, od kolika centimetrů zaostří — a pak sekce „Co už chápu“. Je v ní, že expozici tvoří clona, čas a ISO, že ISO je následek a ne tvůrčí volba a že se řídím pravidlem použij nejdelší čas, při kterém se nic nerozmaže. Ne proto, aby to model věděl, ale proto, aby mi to přestal vysvětlovat.

A na konci povinný postup: nejdřív manuál v repozitáři — celých 452 stran rozsekaných do markdownu, plus obrázek každé stránky, kdyby text nestačil — pak teprve web. Nikdy si nevymýšlej cestu v menu ani parametr.

Pravidlo bez jizvy je jen dekorace

Po zevrubné inspekci všech mých souborů s instrukcemi skoro každá věta, která něčemu zabránila, vznikla až po tom, co se to stalo. Prvním chybám se obvykle nedá předejít. Na ty opravdu vážné slouží instrukce v domovském adresáři a pevné konfigurační limity příkazů, o těch ale tenhle článek není.

Zbytku se dá čelit jinak: AI agent by měl průběžně udržovat záznam o správných postupech i o chybách, do kterých projekt spadl. Obvykle to dělá sám od sebe, ale jako pojistku se hodí mít to explicitně uvedené v hlavním instruktážním souboru.

Tři příklady z AGENTS.md mého projektu Galerie:

Nikdy nerozhoduj podle popisku. Jestli je obrázek čistá reprodukce, se pozná pohledem. Aukční texty, popisky pod obrázky a skromnost samotných autorů („jen studie“) neříkají nic spolehlivého.

Kontroluj roli, ne jen jméno. Muzejní API vrací i díla, kde je autor portrétovaný, ne malíř. Bez filtru na roli tvůrce si pod svého autora zařadíš cizí obraz.

Prázdný výsledek není totéž co žádný. Několik těch API vrací při omezení rychlosti prázdný seznam místo chyby. Zopakuj dotaz, než tomu uvěříš. Důvěra v jedinou prázdnou odpověď už jednou tiše vymazala celý katalog.

Ten poslední je z celé sbírky nejcennější, a ne kvůli tomu, co přikazuje, ale kvůli poslední větě. Bez ní je to obecná rada, s ní je to fakt o mém projektu.

Urči si předem styl a tempo práce s AI

V úvodu projektu je dobré se s AI agentem nejdříve dohodnout na tom, jakým způsobem spolu budete spolupracovat. Agent ho klidně navrhne sám, ale je vhodné to nejdříve odsouhlasit a pak pevně zapsat, čímž se do budoucna předejde rozdílnému chování mezi jednotlivými sezeními. Z toho pak budou vycházet i pravomoci a úkoly, které AI bude mít.

Příklady z mých instrukcí:

• Zálohovací skript commituj sám. Push jen po výslovném odsouhlasení.
• U webu spravuj git kompletně sám — commit i push, bez ptaní. Nikde jinde.
• Do mých původních repozitářů se nesahá. Veřejná kopie vzniká jako nový repozitář, změna nikdy nejde zpátky do projektu, i kdyby tam patřila.
• Na konci každého kroku ohlas, co jsi našel a co se chystáš udělat, čekej na můj souhlas.
• Nikdy nenabízej, že za mě někam něco napíšeš veřejně — Reddit, GitHub issues, fóra. Svůj veřejný hlas si píšu sám.
• Před čímkoli nevratným se ptej.

Tvorba článků s AI

Obecně nedoporučuju nechat AI psát delší obsah, krom draftů či striktně technických popisů (README.md v projektech na GitHubu apod.), ale stále existuje pár způsobů, jak další psaný text alespoň částečně zbavit typických AI neduhů.

V instrukcích k webu to mám takhle:

Pryč s obraty, kterými text hodnotí sám sebe: „being honest about this“, „a nebudu předstírat opak“, „stojí za to vědět, než na to obětuješ večer“. Říkej fakta, ne dojmy.

Označování sama sebe za upřímný hlas je nejsilnější poznávací znak textu psaného AI — člověk, který informaci sdělí, o své upřímnosti obvykle nemluví.

Seznam slov, na který se text před vydáním projede: honest, pretend, worth knowing, to be fair, admittedly, frankly.

Rozděl instrukce podle toho, co smí opustit počítač

Tohle řešit nemusíš, dokud si projekt necháváš pro sebe. Jakmile ho ale chceš vydat veřejně, narazíš: v instrukcích je adresa serveru, cesty k datům, jména kontejnerů a rozhodnutí, která nikomu cizímu nic neřeknou.

U Galerie jsem to rozsekal na tři soubory podle jediného kritéria — smí to ven?

• AGENTS.md je o projektu: jak funguje, co se nesmí rozbít, jak přidat další zdroj. Jde ven beze změny.
• docs/ops.md je o tomhle stroji: server, nasazení, moje kurátorská rozhodnutí. Ven nejde nikdy.
• CLAUDE.md zbyl jako rozcestník na ty dva.

Kontrola, jestli to sedí, je pak jednoduchá. Ve veřejné kopii je proti soukromé verzi rozdíl jednoho řádku, a je to název kontejneru.

Tohle není bezpečnostní opatření, ale organizační. Klíče a hesla v instrukcích nemají co dělat tak jako tak, patří do .env mimo repozitář, a před zveřejněním se na projekt pouští strojový sken.

Co instrukce neumí

Napsané pravidlo není dodržené pravidlo.

V instrukcích stálo, že AI pushuje obsah do vzdáleného repozitáře až po odsouhlasení. Model to porušil — vzal si zmocnění platné pro jeden repozitář a přenesl ho na jiný. Soubor instrukcí riziko snižuje, ale neeliminuje ho.

Když potřebuješ jistotu, instrukce nestačí a musíš sáhnout po technických zábranách, které se obejít nedají. U každého agenta vypadají jinak, princip je ale stejný: konfiguračním souborem se dá omezit, jaké příkazy smí vůbec spustit. A pak je tu odsouhlasení každé akce zvlášť, které bývá ve výchozím nastavení zapnuté.

Instrukce zastarávají rychleji než kód.

U dlouhodobého projektu se neudržuje jen jeho obsah, ale i soubor, který ho popisuje. Na konci každého pracovního sezení je dobré nechat AI agenta kromě zapsání aktuálního stavu udělat i review instrukcí. Mělo by odhalit, zda si novější příkazy neprotiřečí se staršími a zda některé části dokumentace neobsahují zastaralé informace.

Jednou za čas je pak dobré požádat AI o kompletní analýzu a revizi. Ta předejde nejen duplicitám, ale i velkému množství věcí, které se už nemusí pravidelně načítat, protože nejsou potřeba. Zbytečně totiž plní kontext každé konverzace, čímž plýtvají tokeny a můžou přebíjet důležitější instrukce v rámci kontextového okna.

Poučení

U naprosté většiny projektů, ať už těch velkých korporátních, nebo zcela malých soukromých (viz „Soubor o fotoaparátu“), je žádoucí, aby se AI agent choval co nejvíce deterministicky a předvídatelně. Toho dosáhneme správným udržováním instrukcí. Samotné psaní ale není nutné dělat ručně — formulaci i průběžnou údržbu zvládne agent lépe a rychleji. Je dobré věnovat nějaký čas (který se v dlouhodobém horizontu mnohonásobně vrátí) na předběžnou definici toho, jakým způsobem bude spolupráce s AI probíhat, ať tě nic nepřekvapí.